.jpg)
-
Jsem přeučený levák. Proto jsem si vybrala cello – levá ruka na hmatníku mi seděla víc než klavír.
-
Doktorát mám z digitalizace kultury, ne z cella. Na HAMU jsem studovala hudební management, protože talent sám o sobě nestačí – umět se prezentovat je dovednost.
-
Dvanáct let jsem učila na ZUŠ. Skončila jsem kvůli vyhoření z dálkové výuky během pandemie, ne kvůli dětem.
-
Jsem geek a knihomol. Čtu fantasy, sci-fi i komiksy, stejně jako neurovědu, kvantovou fyziku nebo Jodorowského Psychomagii. Nemám potřebu si mezi nimi vybírat.
Cello si mě nevybralo. Vybrala ho máma.
Bylo mi osm. Klavír jsem měla od pěti a zpívat mě učila babička, operní pěvkyně, která přes svou třídu protáhla půlku Ostravy. U nás doma se umění neřešilo jako koníček. Byl to vzduch, kterým se dýchalo.
Máma s mojí učitelkou klavíru vyhodnotily, že jsem přeučený levák a potřebuju nástroj, kde ta zajímavá práce zůstane levé ruce. Padlo to na violoncello. První rok byl utrpení. Na konci toho roku jsem vyhrála celostátní soutěž. A rozjel se vlak, ze kterého se špatně vystupuje.
s manželem <3
Byla jsem divná ještě před cellem.
Dítě, co si pořád čte a je mu docela jedno, jestli bude mít kamarády. Cello tu divnost jenom znásobilo. Nosíte na zádech skříň, jezdíte na soutěže místo na diskotéky a máte denní režim dospělého profesionála v těle puberťačky.
V jedenácti jsem hrála sólo s orchestrem. Ve třinácti s Janáčkovou filharmonií. A ve třinácti jsem taky utekla z domova k nevlastní sestře. Ne jako úlet, spíš jako manifest. Nevěděla jsem, kam ten přetlak dát. Vydržela jsem týden a vrátila se. Vyrovnat si účty s cellem, s mámou a se sebou mi trvalo dalších patnáct let.
-
Jsem noční sova a nebojuju s tím. Nejvíc mi to myslí, když má zbytek města zhasnuto. Skládám v noci a schůzky si dávám odpoledne.
-
Jela jsem do Paříže za Jodorowským. Všichni říkali, že se to nemůže povést. Povedlo se.
-
Mám ADHD a pravděpodobně jsem na autistickém spektru. Diagnózu jsem dostala až v dospělosti. Život pro mě byl dlouho jako hra bez návodu. Diagnóza mi ho konečně dala.
-
Žiju s chronickou bolestí zad. Scheuermannovu chorobu mám od dvaceti, tři srostlé obratle. Ovlivňuje to, kolik toho odehraju, jak dlouho vydržím stát i jak plánuju turné. Není to tajemství. Je to prostě součást provozu.
.jpg)
Vladivojna mi ukázala, že se dá být divná a šťastná zároveň.
V šestnácti jsem začala hrát s Vladivojnou La Chia. Pro konzervatoř to byl úkrok stranou, pro mě záchrana. Otevřela mi improvizaci a hlavně mi ukázala, že nemusím zůstat ve škatulce, kterou mi někdo vybral. Že stačí najít, kde v té hudbě jsem já.
Od té doby to dělám pořád. Pro klasiky nedělám klasiku, pro popaře jsem na klasický nástroj. Pro mainstream jsem moc alternativní a alternativcům vadí, že hraju s mainstreamem. Máme rádi škatulky. Mě baví do nich kopat.
Dvacet let jsem hrála na cizích deskách. Republic of Two, Wohnout, Lenka Dusilová, David Stypka, Ewa Farna, Paulie Garand, Sergei Barracuda. K tomu filmy, divadlo, cirkus a Vivaldianno, se kterým jsem objela Mexiko nebo Etiopii a Maledivy sólově.
Bavilo mě to a pořád baví. Ale vlastní album jsem vydala až po dvaceti letech na scéně. Zinka. Pět let práce, z toho dva roky covid a zavřená hranice mezi mnou a producentem. Křest byl v září 2025 v Paláci Akropolis a poprvé v životě jsem byla celý den v klidu.
Sto+ desek a jedna, na které je moje jméno
-
Hraju na akustické i elektronické cello. K tomu loopery a sekvencery. Bach i techno. Jedno druhému nevadí.
-
Mám psa. Jmenuje se Stark. Je na jedné z fotek na téhle stránce a je to jediný člen týmu, který nikdy nemá připomínky.
-
Mám ráda zimu. Radši spím pod péřovkou, než abych se v létě lepila na prostěradlo.
-
Polej mě špagetama s kečupem. To není metafora.
-
Hraju na akustické i elektronické cello. K tomu loopery a sekvencery. Bach i techno. Jedno druhému nevadí.
-
Mám psa. Jmenuje se Stark. Je na jedné z fotek na téhle stránce a je to jediný člen týmu, který nikdy nemá připomínky.
-
Mám ráda zimu. Radši spím pod péřovkou, než abych se v létě lepila na prostěradlo.
-
Polej mě špagetama s kečupem. To není metafora.
Co se mezitím rozbilo.
Nebudu z toho dělat drama, ale zamlčovat to taky nedává smysl. Mezi lety 2020 a 2023 se mi rozpadlo manželství, přišlo tvůrčí vyhoření a chronické bolesti zad, které mám od dvaceti, se zhoršily tak, že jsem přemýšlela, jestli budu hrát dál.
Zvenku to vypadalo dobře. Uvnitř prázdno.
Dostala jsem se z toho kombinací terapie, práce ve skladu s krmivem pro zvířata, protože jsem potřebovala něco, u čeho vypnu hlavu, a diagnózy ADHD. Ta mi konečně dala návod ke hře, kterou hraju celý život.
Mluvím o tom veřejně, protože mi to přijde užitečnější než mlčet. Ve zranitelnosti a v tom, jak ji sdílím, je moje síla.
